V čajovně

2. february 2015 at 23:22 | J. |  Můj život

:)


To byl úsměv na začátek. A nemějte mi to za zlý - dneska si ho prostě nedokážu odpustit. Deníčkovštější článek tu na blogu ještě nemám, možná ani mít už nikdy nebudu, ale ani ten si zrovna dneska odpustit nezvládnu.

Víte, dnešek je totiž tak zvláštní! Není to tak dávno, co jsem se pro něco rozhodla a ode dneška jsem to začala "plnit" nebo se tím spíš řídit. A víte co? Ještě nikdy jsem neměla tak dobrou náladu - a to prosím už od rána.

https://www.tumblr.com/tagged/transparent-tea-cup

Celý článek - pouze pokud vás zajímá má speciální nálada a průběh mého speciálního dne.




Ráno jsem vstala, snědla sušenky k snídani, pak snědla oběd k snídani (fazolky s bramborama ve šlupce a cibulí - ano, říkala jsem, že to bude moc moc deníčkovský) a do školy jsem přišla o dvacet minut později. Prostě proto, že jsem mohla. Však proč ne.

Došla jsem...jako vždycky z naší skupiny cvičili jen asi tři lidi (všichni odkoukali ode mě výmluvu "nemám tělocvik"). Cvičili tři lidi a hráli s učitelem ping-pong - Ameriku (to, jak běháte kolem stolu, znáte to, ne?)

J "Brýden, pardón že jdu pozdě"
U "A cvičíš aspoň?"
J "Jasně že ne."

Vůbec jim ten ping-pong nešel. Nechci se vychloubat, ale mně jde. Chodila jsem do ping-pongovýho kroužku a byla jsem tam jediná holka. Ovšem jen tak pro zajímavost jsme tam stejně pokaždé hráli fotbal a protože já jsem prý holka (vážně? no nepovídejte), nikdy jsem ten fotbal nehrála... Když jsem pak čekala na třídnici (protože jsem k mé veliké nelibosti bohužel zrovna služba), přišla první kapka do kaluže špatných věcí dnešního dne. Nicméně moje nálada stále trvala.

J "Proč jste mě zapsal? Já už jsem přece tady."
U "Ježiš promiň, já jsem nepřemýšlel."
J "Aha?"
U "Stejně jsi zapsaná na vrátnici, ne?"
J "Ne."
U "No, ale teď kdybych to škrtal, vypadalo by to divně. Příště tě nezapíšu."
J "Hmmm, tak teda děkuju."


(J = já, U = učitel. Náš učitel, kterýmu je skoro všechno úplně fuk. Ale má podobnej hudební vkus jako já.)

Den pokračoval stále ve vlnách mé přehnaně a velmi překvapivě dobré nálady. V češtině jsem málem umřela nudou, protože náš učitel tam samozřejmě zase nebyl (jako poslední...eh....půlrok?) a supl se nám neobtěžoval zadat nějakou práci, a tak jsem seděla a četla si článek o idealismu. (Ještě že mám tak hodnou spolužačku, která mi ráda nasdílí wifi.)

V informatice jsem se točila na točivé židli, koukala do papírů somatologie a smála se - doslova celou hodinu bez přestávky - až na těch pár chvil, kdy jsem vstala a šla za roh vyhodit žvýkačku nebo někomu odpovídala na dotazy o kdo ví čem.

V somatologii jsem seděla a koukala a bylo mi horko. Sundala jsem si mamčin šátek a už mi horko nebylo. Nedá se říct, že se v té hodině nic nedělo - vlastně to byla jedna ze dvou hodin, ve kterých se dneska něco dělo. Měli jsme totiž naši oblíbenou třídní. Měla jsem psát test a nepsala jsem ho, což mě mrzí, protože jsem všechno uměla - jako vždy. Taky vysvědčení jsem dostala a nakonec musela mazat tabuli. No ale co, i když mi pak smrděly ruce křídou ještě aspoň deset minut (než jsem si je umyla), měla jsem možnost být s oblíbenou třídní, která mi nezapomněla připomenout, že musím smazat celou tabuli, i tu část, na kterou se nepsalo, ve třídě sama a taky možnost po ní hodit všeříkající pohled. Kterej mi jen tak mimochodem vrátila - jsem si jistá, že mi jím řekla všechno, ale já nepochopila nic... A bylo mi to jedno, pořád to moji náladu nezničilo.

Ve volné hodině se opět nedělo nic, jako vždy, ven jsme nešly, akorát jsme s L seděly na lavičce na chodbě a čas od času něco prohodily. A čas od času jsem se taky ptala náhodných spolužáků na jejich náladu od 1 do 10 (1 je nejlepší.) Překvapilo mě, kolik lidí mi řeklo "2". Já samozřejmě všem říkala "1", protože jsem se tak pretty much cítila.
M potom řekla, že v tom případě nechápe, proč nepouštím rachejtle a neskáču - to prý dělají ti nejšťastnější lidi. Odpověděla jsem, že já nic takovýho rozhodně nepotřebuju, protože lítám.

V angličtině jsem neměla daleko k infarktu, protože to, co angličtinářka zase předváděla se nedalo vydržet. Podle ní asi nikdo, kdo nemá angličtinu podle pouček násilím nacpanou v hlavě, anglicky neumí.

RS "Why are you say about it."
A "To je špatně." *obrátí se na mě* "A to je úkol pro tebe. Jak bys přeložila tu špatnou větu?"
J "..."
A "No, jaký pád se dává po zájmenu?"
J "Co...pád?" (v hlavě: wtf!)
A "No, přece čtvrtý a třetí pád."
J "No já nemám o pádech vůbec ponětí."
A "Kdybys to chtěla říct takhle, přeložilo by se to takhle a takhle a takhle."
J "..."
A "Chápeš mě?"
J "No...eh...uhm?"
A "Asi ne, no to nevadí, že to nevíš."

(RS = random spolužák, A = angličtinářka. Naše angličtinářka, která neumí anglicky a neustále tvrdí nějaký hlouposti, načež nechce přiznat, že nemá pravdu. Naše angličtinářka, ktera mi nechce dovolit psát v hodině testy, protože je to pod moji úroveň. A radit prý nikomu taky nemám, protože se to ostatní takhle nikdy nenaučí. Ano a když jim to ona bude dál říkat špatně, jistě se to moc dobře naučí. JEŠTĚ ŽE JE ANGLIČTINA MATURITNÍ PŘEDMĚT.)
Pro vysvětlení rozhovoru: Je mi líto, že už si přesně nepamatuju tu větu. Nicméně...co já vím o nějakých pádech, neumím poučky a nikdy jsem je neuměla. Neumím ani pády a nikdy jsem je neuměla. A ona neumí anglicky a evidentně nikdy neuměla. Poněvadž to "přeložíš to takhle takhle takhle" bylo všechno moc moc špatně. Ale kdo jsem já se svou pravdou proti středoškolské učitelce angličtiny, no ne?

Poslední hodina, sociální péče. Nedělo se vůbec nic zvláštního, opět diskusní hodina s oblíbenou třídní a její oblíbené zvídavé otázky. Opět hloupý řeči hloupých spolužáků.

OT "Už vás někdy někdo zklamal?"
J "Ano."

OT "Už vás zklamal někdo ze třídy?"
J "Ne."

OT "Věděla byste k tématu ještě něco?"
J "Ne."

OT "Vysvětlete mi, co rozumíte pod pojmy odměna a trest"
J "Tak může to být i-"
OT "Ano, výborně."

(OT = samozřejmě oblíbená třídní.) Aneb pokud mluvíte, nechce vaši odpověď slyšet. Pokud nemluvíte, zírá na vás klidně deset minut a je vám schopná dát "zápis do třídní knihy" za to, že mlčíte.

Hned potom se stala ještě jedna nemilá věc, ale koho zajímají nemilé věci když má celej den tak parádní náladu jako já? Koho zajímají nemilé věci, když je konec hodiny a konec školy pro toto pondělí? Koho zajímají nemilé věci, když si už za pět minut bude moct dát zase sluchátka do uší a rozpustit se?

Z nějakého neznámého důvodu na mě počkala L a tak jsme šly asi devatenáct kroků spolu - než jsme se obě dvě stihly urazit na tu druhou - vlastně kvůli ničemu. Bývá to tak, když se narodíte pod tak šeredným znamením zvěrokruhu jako já a vaše kamarádka se čirou náhodou narodí pod tím stejným šeredným znamením zvěrokruhu.

Ne že bych nebyla ráda, že jsem se jí zbavila. Měla jsem stále tu úžasnou náladu, šla jsem pěšky k divadlu, cestou poslouchala, rozpouštěla se a přemýšlela o tom, jak úžasnou náladu mám. V jedenáctce jsem přemýšlela o tom, jak moc jsou všichni lidi kolem roztomilí a když jsem (přes Albert, kde jsem koupila pro Be Lentilky) došla domů, měla jsem pořád tu krásně úžasnou náladu a vůbec ne menší nebo míň úžasnější.

To se krapet změnilo, když přišla moje sestra. Už ani nevím, co se vlastně stalo a co mi vlastně řekla. Vím jenom, že když jsem o dvacet minut pozdějí seděla s rohlíkem v puse v autobuse a přemýšlela o tom, proč tu úžasnou náladu už zase nemám, bylo mi z toho všeho skoro špatně. Měla jsem normální náladu, ne špatnou, ne úžasnou. Ještě před rokem bych za takovou byla víc než vděčná. Nicméně...ne dneska. Dělala jsem všechno, aby se ta celodenní vrátila.

No a víte co? ...Ona se vrátila!

...

Potkala jsem se s Be, bylo to moc pěkný, protože jsem ji dlouho neviděla. Zjistily jsme, že má na kartě osm korun, což jsme obě tak nějak čekaly a zamířily směr čajovna. Já se svou perfektní náladou, ona...se prý měla docela dobře. První čajovna (ta, co navrhovala ona) byla odporná a já s mou náladou jsme se cítily ohroženy, a tak jsme nakonec šly do jiné (do té, kam chodím s mamkou), která je koneckonců asi devět kroků od té první.

Bylo to ve sklepě a byla tam úžasná vůně, úžasná hudba a úžasná atmosféra. (Aneb všechno se najednou podřizuje mé úžasné náladě.) Sedly jsme si tam "na zem" na takový polštáříčky, chlápek s vlasama nám zapálil svíčku a objednaly jsme si čaj; Be černej čaj nesvírací a já bílej čaj alá "nekonečné obočí". Plus dvakrát čokoládovej cheesecake, kterej jsme si ozdobily lentilkama, co jsem Be přinesla jako dárek - protě proto, že jsem mohla. Však proč ne.
Měly jsme úplně lovely time a mojí náladě se tam líbilo taky. Dokonce i přesto, že Be musela jít dvakrát na záchod - vždycky to vynahradila tím, že na záchodě napsala do návštěvní knihy "psa."

Když jsem asi o tři hodiny později při odchodu nechala dýško 10 korun (samozřejmě s naprosto ležérním "to si můžete nechat", hned co se mi chlápek s vlasama pokusil těch deset korun vrátit), šly jsme do Billy. Už byla tma. No a já se svou náladou, když už jsem byla v tom placení, koupila Be čipsy a sobě ajsčokoládu. Měla jsem se stále skvěle a stále líp a líp a líp a líp a líp a líp a líp a líp.

...

Teď sedím tady a jím mozzarellu s kukuřicí. Moje nálada nezmizela a já se děsím rána. Co když bude pryč? Už ji nikdy nechci nechat jít! Co když takovejhle den člověk zažije jednou za 98 let a co když ten můj právě končí? ...A co když se moje nedávný rozhodnutí, který jsem začala plnit a naplňovat (asi jako ventriculae při systole) zase naopak rozhodlo u mě zůstat a já budu šťastná už napořád?

Tomu snad ani sama nevěřím.
 


Comments

1 Známý člověk | 3. february 2015 at 9:41 | React

Páni, to je tak úžasný.
Gratuluju tvé skvělé náladě, když si to tak vezmu, tak ten rok je hrozně dlouhá doba a za tu dobu se dá stihnout spoustu věcí, například úplně změnit přístup k životu a to je tak neuvěřitelný a už bohužel musím jít (zvoní -_-), ale furt o tom budu přemýšlet.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement