November 2015

Sto roků samoty a jedna lžíce // Květy

26. november 2015 at 0:56 | Misanthrope |  Hudba
Nedávno jsem objevila naprosto parádní kapelu. Jsou tolik parádní, že se o ně musím podělit. Hrají folk nebo alternative nebo tak nějak, pocházejí z Brna a jmenují se Květy.

Narazila jsem na ně díky této písničce, která mě zaujala na první poslech. Má krásný text a hned s hlavním zpěvákem cítím podivné pouto, neboť přivazovat někam něčí vlasy je sice psycho, ale rozhodně věc, kterou bych udělala. Mimo to, třetí sloka je skvost.



Otravná individua zvaná lidé

17. november 2015 at 1:08 | Misanthrope |  Můj život
Mám za to, že jsem trpělivý člověk, tolerantní. A opravdu máloco mne rozhodí. Naštvaná jsem sice často, ale většinou za to mohou takové věci jako diskuse na internetu, diskriminace, lidská hloupost, moje sestra.. Rozumíte, spíše vnější vlivy.

Některým lidem zřejmě dělá velikou radost a potěšení obtěžovat jiné lidi. Například mě. Však proč mě neustále nepošťuchovat, nebodat mi prstem do ramene, do tváře, kdo ví do čeho dalšího, nesnažit se mě lechtat, nehrát si s mými vlasy, nekopat mě..

Mám ve škole dva kamarády - kamaráda a kamarádku. Zvykli si sedat v určitých hodinách každý z jedné strany ode mě a obtěžovat mě. Kamarádka mi, řekněme, nevadí - sice se na lavici naschvál roztahuje a neustále je nějakou částí těla na mé polovině osmině, nejlépe se mě něčím dotýká (ano to mají oba společné, dotýkat se mě i přesto, že vědí, jak moc nemám ráda fyzický kontakt) a sice mi neustále sahá na vlasy, kope mě a vůbec na mně provozuje různé pitomosti, ale alespoň přestane, když mi doopravdy dojde trpělivost. Naproti tomu kamarád mě štve čímkoliv, co mi provede. Jsou to takové "víc hardcore" věci. Jakože mě lechtá (když už byste na mě někdo chtěli sahat, tak prosímvás někde rozumně - třeba na hlavě nebo na ruce, to je ok, ne na stehně a na břiše, pro krista, nejsem kuře ani kapr), plácá mě po zadku (což se stalo jednou a dle mé reakce a jeho následné reakce na mou reakci si troufám tvrdit, že naposled) a jeho top otravný návyk poslední doby, rozepínání podprsenky - což jsem se rozhodla ignorovat, protože proč mu způsobit tu radost a snažit se s tím něco udělat nebo utéct. Ať si mi ji klidně rozepne, stejně ji v podstatě k ničemu nepotřebuju (nojo, no) a pod mým báječným stylovým oblečením - např. dnešní mikinou, kterou jsem ukradla kamarádovi mé sestry (ano, i takové věci se dějí) to stejně nejde poznat. Nejsem typ, co hned poletí na záchod upravovat škody.
Ať řeknu cokoliv, ať reaguju jakkoliv, s tímto kamarádem to je jako byste mluvili do dubu. Víte co, já ani nevím, proč on to vlastně dělá. Moje protesty rozhodně neznějí tak, jako pseudo-protesty jiných holek, které ječí a smějí se jako blázen, zatímco ve skutečnosti chcou, aby onen člověk pokračoval. Ne. Já jsem na něho prostě fakt hnusná. A potom ho ignoruju. Načež on se omlouvá. A já ho stále ignoruju. Ale nemůžu ho ignorovat donekonečna. A jen co přestanu, začíná to nanovo.

Víte, paradoxně (i když ten fyzický kontakt opravdu nemám ráda) mi vlastně nevadí to, co dělají. Vadí mi, že nepřestanou, když jim to řeknu. Totiž, moc často se mi nestává, že někdo neudělá to, co řeknu. A proto mě to tak šíleně vytáčí. Připadám si nerespektovaná. Připadám si jako objekt, se kterým si kdokoliv může hrát, když se nudí a na jeho pocity při tom vůbec nehledí. Uráží mě to. A nevim už, jak to tomu idiotovi vysvětlit.

Říká se oko za oko.. obtěžovala bych je též. Ale když mě to nebaví. Nevidím v tom smysl.


Kterak mne okouzlili Bídníci

15. november 2015 at 2:20 | Misanthrope |  Články na téma
Bereme teď ve škole francouzský romantismus a já se rozhodla, že udělám světu (a sobě) laskavost a něco z tohoto soudku si přečtu. Kromě Tří mušketýrů - i o nich budu časem psát - jsem se dostala k Bídníkům, jež napsal človíček jménem Victor Hugo.

Kdysi jsem byla na Bídnících ve Slavkově. Mělo to být divadelní představení pod širým nebem, jenomže cca v polovině začal takový liják, že jsme se radši vydali domů. Od té doby jsem měla k Bídníkům jistou averzi. Ovšem jen do chvíle, než nám osoba vyučující češtinu pustila pár písní z muzikálu, údajně jako zpestření hodiny literatury. Do těch melodií jsem se zamilovala ihned na místě. A tak nebylo zbytí a musela jsem zvědět celý příběh. A shlédnout film. Nejlépe si také okamžitě nechat vytetovat číslo 24601.


Proč bloguju

8. november 2015 at 22:42 | Misanthrope |  Články na téma
Krásný nedělní listopadový večer.

Chytil mne tento víkend další amok, kdy jsem nemohla s momentálním stavem svého blogu vydržet už ani minutu, a tak jsem to tu zase celé překopala a tentokrát si změnila i přezdívku. Sama jsem si diagnostikovala, že mě vcelku často přepadají šílené záchvaty perfekcionismu. Kriticky si svůj blog prohlížím, civím na články a nevím, proč to tu vůbec všechno ještě šlape. Najednou mám pocit, že musím každý jeden článek okamžitě přepsat a ty, které už se nedají zachránit, jednoduše smazat. Dokud něco neudělám, stále mě pronásleduje neodbytný špatný pocit nespokojenosti, klíčící někde hluboko v mém nitru.

Když jsem se Nině svěřila s tím, že mám chuť všechny články přepsat, zeptala se mě "a k čemu by to bylo?", což mě donutilo uvědomit si, jak hloupě si počínám. Vždyť je to pravda. Dochází mi to, ale na druhou stranu mě neustále sžírá pocit, že jsou mé články nedokonalé a o ničem a nechci, aby jen tak visely na internetu na stránce, která je jen a jen moje a za všechno, co se na ní nachází, držím zodpovědnost jen a jen já.

Díky tomu jsem se také zamyslela, proč tento blog vlastně vedu a zda to má vůbec nějaký smysl. Musí mít blogování smysl? Hádám, že tímto smyslem myslí každý něco trochu jiného.