Mít kamaráda aneb ach ten čas

7. february 2016 at 1:27 | Rohan |  Můj život
Někdy během posledního půl roku jsem si uvědomila, jak moc miluju lesy. Jaká škoda, že žiju ve (velko)městě. Pravda, nějaké lesy by se tu našly, ale co si budeme povídat, "městské lesy" za moc nestojí. Navíc můj hlavní problém netkví ani tak v nedostatku kvalitních lesů, jako v nedostatku (kvalitních) lidí. O čemž jsem dnes chtěla psát.

Už tak dlouho mám přání. Přání, abych našla člověka, se kterým si v tomhle budu rozumět. Člověka, který se mnou bude trávit čas. Člověka, který ten čas bude mít. Člověka, který, když mu napíšu, neodpoví "jo, můžu příští týden", ale "jo, tak za dvacet minut tam a tam". Člověka, který nebude chtít chodit za kulturou (nic proti kultuře), nebude chtít prolézat obchody, ale půjde se mnou například právě do toho zpropadeného lesa, někam ven.

Člověka, se kterým se budu moct jen tak poflakovat po venku a povídat si o nesmyslech, důležitých věcech, o světě, nebo klidně i nepovídat, ale pořád nás to bude bavit. A mně se nebude chtít domů. Čím dál častěji se mi totiž stává, že jsem s někým někde a přistihnu se, že se nemůžu dočkat, až se rozejdeme a já si budu moct nasadit sluchátka.

Člověka, pro kterého nebude osm ráno moc brzo, deset večer moc pozdě, který nebude mít problém s nočními procházkami ani s celodenními výlety. V létě, v zimě. Po blátě, na sněhu, v dešti. Člověka, který pro mě nebude mít vyhrazený určitý počet hodin.

Já vím, lidi nemají čas. Zvlášť v tomhle věku. Každý druhý má brigádu. Mám asi tu smůlu, že já nedělám zhola nic a mám čas pořád. Moře času. Už jako dítě jsem vždycky mohla být venku jak dlouho jsem chtěla a všichni kamarádi postupně odpadávali (museli domů) a mně nakonec nezbylo nic jiného, než jít taky. Ne že bych svůj čas neměla ráda. Miluju ho, proto si ho udržuju a snažím se nic moc si neplánovat. Jen abych ten čas měla a mohla si svobodně a spontánně dělat to, co chci. Jenomže co s celým tím mořem věčně dělat sama..


Za svůj život jsem takové, kteří "kritéria" popsaná výše splňovali, poznala jen dva. Ještě teď tak ráda vzpomínám na minulé prázdniny, kdy jsme s jednou z nich ležely na obrovském poli na stozích sena a koukaly na úžasný západ slunce (klišé no), zatímco jsme probíraly kdeco. Jenomže tato osoba žije na jiném kontinentě a sdělila mi, že tam příští prázdniny nejspíš zůstane.. S tím druhým člověkem už to také nějak nefunguje.

Existují vůbec ještě lidé, co mají čas? A jestli ano, kde se schovávají? Možná jsem naivní a měla bych si uvědomit, že dospělí čas prostě nemají. Mají práci, povinnosti a ve volném čase chodí do kaváren, do města, na akce a za zábavou, což je jediný volný čas, který jsou ochotni okolí věnovat. Chodit jen tak ven, do lesa? Vždyť je to směšné, ne.

 


Comments

1 St.Jimmy | Email | 7. february 2016 at 2:18 | React

Právě jsi "našla" jednoho člověka, co to má podobně. Tak co říkáš, zajdem někam ven? :) – (myšleno vážně) – (vím, je to divný)

2 barlie | Web | 7. february 2016 at 10:06 | React

Proč tu nemáš ty zpropadený hvězdičky na hodnocení článku, chtěla jsem jich dát pět a nemůžu :( :D

Tohle byl jeden z nejlepších článků, co jsem za poslední dobu četla, fakt super a tak nějak mi sedl.
Máš pravdu, naprostou a souhlasím s tebou. (Až teda na to, že já fakt moc ráda chodím za kulturou, jakože kina, koncerty, divadla a tak)
Byl to skvělej článek, na zamyšlení.
Budu ti držet palce, protože věřím, že každý člověk si musí najít takovouhle spřízněnou duši :)

3 Fernweh | Web | 7. february 2016 at 11:23 | React

Víš že to máme stejné a že bych moc ráda chodila do lesa na ty procházky. Moc ráda bych s tebou chodila v noci ven. Ale jen ta vzdálenost je překážka..
Asi se přestěhuju.

4 Angelique. | Web | 8. february 2016 at 0:56 | React

Lesy mám ráda, jen když jsem tam s někým. Když jsem tam sama, tak mě děsí. Zvlášť některé. Sice bydlím v Praze, ale vlastně hned u lesa. Což je fajn. Miluju tu část Prahy, kde bydlím, protože vyhlédnu z okna a nevidím Prahu, ale les, když zrovna koukám na tu správnou stranu.
Lidé nemají čas... to je zásadní problém. Nemají čas a nejsou schopní si ho udělat. A někdy možná ani nechtějí. Já nejsem ten typ člověka, který by konal spontánně. Sem tam se dokopu sejít se s někým za 15 minut někde, ale já jsem ten plánovací typ. Není pro mě snadné plány měnit. Ale courat jen tak po venku a mluvit o čemkoliv, to miluju. A mám štěstí, že mám takových pár lidí. Ani ne pár, vlastně jen dva a ta jedna ještě k tomu má čas jen velmi výjimečně. Ale zrovna dneska jsme šly ven, šly jsme do lesa a už ani nevím, o čem jsme mluvily, ale bylo to fajn. S tou druhou chodíme častějc a ona pořád mluví a mluví a nevadí jí, že já jen poslouchám, protože zrovna nemám náladu nic říkat. A to je taky fajn. Lidé si hrozně málo uvědomují, že jsou i jiné možnosti, jak zabít čas, než chodit někam do hospody nebo do kina (že to říkám zrovna já...:D) nebo do obchoďáku. Občas je fajn se prostě jen tak projít po venku, vlastně to je mnohem lepší, než zmiňované věci, zvlášť, když je s člověkem, který za to stojí. Přeju ti, abys nějakého takového našla... protože je to vzácné. Bohužel ale čím je člověk starší, tím míň času mají lidé v jeho okolí... sama to znám, sama čas nemám a samu mě to štve tak hrozně moc... ale to je holt asi život.

5 R. | Web | 8. february 2016 at 22:00 | React

Tohle je jeden z tvých nejlepších článků, vážně. A opravdu ti hrozně moc rozumím, protože bych si taky přála něco podobného. To by ale člověk musel mít svobodu. A spoustu lidí ji bohužel nemá ani ve vlastním čase, myšlenkách, budoucnosti... Když nad tím tak přemýšlím, tak svoboda snad bude jen nějaký abstraktní pojem. Co to vlastně je, o tom by se dalo přemýšlet ještě dýl.
Prostě tě úplně chápu a strašně doufám, že takového člověka dříve či později najdeš(najdeme). Každý by takového člověka měl mít u sebe.

6 aurora-bella | Web | 9. february 2016 at 20:47 | React

Těch lidí, co mají čas je opravdu málo... vlastně každý pořád někam spěchá a za něčím se žene. Ve tvém článku jsem se našla.... plány na odpoledne po práci mě stresují, raději si taky neplánuju nic, abych ale nakonec zjistila, že jsem vlastně nic moc neudělala a z toho jsem pak smutná :-/ asi to chce nalézt rovnováhu :-)

7 Ter. | Web | 12. february 2016 at 17:25 | React

Když on je ten čas tak strašně nestálá veličina.

Musím se přiznat, že občas jsem člověkem, který odepisuje s tím, že čas nemá, i když ho má. Ale taky trochu záleží na tom druhém, který se mě dožaduje. Protože přesně, jak říkáš, někdy se přistihnu, jak odpočítávám minuty do chvíle, kdy jeden z nás bude muset být jinde. Mám jednoho človíčka, se kterým ten čas trávím ráda, ale také to není úplně ono. Pořád to ale zkouším a třeba jednou někdo takový zase nakráčí. Držím ti palce při hledání. A co ty víš, třeba ho potkáš na jednočlenném výletě v lese (ovšem, pozor na úchyláky a masové vrahy :D).

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement